Komplexní literární rozbor díla Aloise a Viléma Mrštíkových: Maryša

1. Základní informace

Dramatické dílo „Maryša“ je plodem tvůrčí spolupráce bratrů Aloise a Viléma Mrštíkových, která je všeobecně považována za nejvýznamnější výsledek jejich společného úsilí a představuje vrchol jejich individuální tvorby.  

• Hlavní téma: Tragédie ženy donucené k sňatku z finančních důvodů, kritika materialistických hodnot převládajících v moravské vesnici, nerovný vztah muže a ženy, sňatky z rozumu, společenské otázky, vliv náboženských tradic a předsudků.
• Kompozice: Chronologická, rozdělená do pěti jednání, která sledují klasickou kompozici dramatu (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa).
• Literární druh: Drama.
• Literární žánr: Tragédie (realistická, sociální).
• Literární směr: Český realismus, kritický realismus, s prvky naturalismu a impresionismu.
• Výrazová forma: Divadelní hra (próza/scénář).
• Vypravěč (vyprávěcí forma): Postavy samy (přímá řeč, dialogy, monology), doplněné scénickými poznámkami.
• Motivy: Sňatek z rozumu, neštěstí a bezmoc ženy v manželství, síla náboženství a společenských konvencí, peníze, konflikt romantického citu, peněz a předsudků, život zničený manželstvím.
• Místo děje: Moravská vesnice (konkrétně oblast Slovácka).
• Období (čas): Říjen 1886 (první dvě jednání), o dva roky později (následující tři jednání), celkový časový úsek přibližně dva roky, druhá polovina 19. století.

2. O autorovi

A. Alois Mrštík: Realismus a venkovský život

Alois Mrštík (1861–1925) byl moravský učitel, prozaik, dramatik, kronikář a redaktor. Jeho tvorba se soustředila na realistické zobrazení moravského venkovského života, sociálních a etických konfliktů a lidových tradic. Jeho nejvýznamnějším dílem je rozsáhlá románová kronika  

Rok na vsi. Dlouhodobé působení v Divákách, na pomezí Slovácka a Hané, mu poskytlo hluboké znalosti venkovského života, jeho zvyků a výzev, což se odráží v jeho realistickém přístupu a autentických etnografických detailech. Přispíval do významných časopisů jako  

Máj, Lumír a Světozor.  

B. Vilém Mrštík: Naturalismus, impresionismus a kritika

Vilém Mrštík (1863–1912) byl prozaik, dramatik, překladatel, literární kritik a publicista. Jeho tvorba byla ovlivněna naturalismem a impresionismem; propagoval ruské realisty (Dostojevskij, Tolstoj, Turgeněv, Gogol) a francouzský naturalismus (Zola, Maupassant). Mezi jeho známá díla patří román  

Santa Lucia a impresionistický román Pohádka máje. Aktivně se angažoval v obraně historických památek Prahy, což dokládá jeho polemická brožura  

Bestia triumphans. Trpěl depresemi a spáchal sebevraždu. Jeho literární profil se výrazně odlišoval od jeho bratra, charakterizovaný přijetím moderních literárních směrů, které usilovaly o zobrazení reality s neúprosnou upřímností a psychologickou hloubkou.  

C. Spolupráce na Maryši: Syntéza realismu a naturalismu

Specifický charakter dvojího autorství „Maryši“ je klíčový pro pochopení hloubky a složitosti dramatu. Alois Mrštík přinesl do díla původní námět, který si přivezl z Těšan a zamýšlel jej zpracovat jako román, a zároveň dodal autentické detaily z moravského venkovského života. Vilém Mrštík ho však přesvědčil, aby z námětu vytvořili drama, a měl pravděpodobně rozhodující podíl na jeho konečné podobě, zejména co se týče dramatických konfliktů a začlenění hudebních a folklorních prvků. Tato spolupráce představuje syntézu jejich odlišných literárních přístupů: Aloisův realismus a etnografická přesnost se propojily s Vilémovým inklinováním k naturalismu, impresionismu a jeho smyslem pro dramatickou stavbu. Výsledkem je dílo, které překračuje jednoduché žánrové zařazení a je umělecky silnější a trvalejší, než by pravděpodobně dokázal vytvořit kterýkoli z bratrů samostatně.  

3. Témata a motivy

„Maryša“ je dílo bohaté na symboliku a hluboká poselství, která reflektují autorův pohled na lidskou povahu, společenské hodnoty a osud jednotlivce v rigidním prostředí.

Klíčová témata

• Tragédie ženy donucené k sňatku z finančních důvodů: Ústředním tématem „Maryši“ je hluboká tragédie ženy donucené k sňatku z finančních důvodů, což je ostrá obžaloba materialistických hodnot převládajících v moravské vesnici.  
• Kritika vesnických poměrů a majetkových vztahů: Hra slouží jako pronikavá kritika panujících vesnických poměrů, zejména rigidních majetkových vztahů a hluboce nerovných mocenských dynamik mezi muži a ženami.  
• Destruktivní dopad sňatků z rozumu: Dílo důkladně zkoumá destruktivní dopad sňatků z rozumu, kde je individuální štěstí a skutečná náklonnost obětována ekonomické účelnosti.  
• Společenské otázky a vliv tradic: Kromě osobní tragédie se drama zabývá širšími společenskými otázkami, včetně složitosti mezilidských vztahů v uzavřené komunitě, neústupného vlivu náboženských tradic a všudypřítomného vlivu předsudků, které diktují osudy jednotlivců.  
• Bezbrannost jednotlivce proti společenským normám: Trvalá síla hry spočívá v jejím neúprosném zobrazení toho, jak tyto společenské síly mohou deformovat lidské chování a vést k extrémním, zoufalým činům.

Motivy

„Maryša“ je bohatá na opakující se motivy, které posilují její ústřední témata.

• Sňatek z rozumu: Je prvořadý, slouží jako katalyzátor Maryšiny tragédie a zdůrazňuje systémové podřízení žen v její společnosti.  
• Neštěstí a bezmocnost ženy v manželství: Zobrazuje nedostatek svobody a utrpení snášené v takových svazcích.  
• Síla náboženství a společenských konvencí: Je všudypřítomnou silou, diktující chování a omezující individuální svobodu, zejména pro Maryšu, která tyto normy internalizuje ke své škodě.  
• Peníze: Fungují jako korumpující vliv, který pohání Lízalovo počáteční rozhodnutí a Vávrovy zištné úmysly, čímž vytváří ostrý „konflikt romantického citu, peněz a předsudků“.  
• Život zničený manželstvím: Důsledná přítomnost těchto motivů podtrhuje kriticko-realistické zkoumání venkovské společnosti ve hře.  

4. Jazyk a styl

Jazyk a styl „Maryši“ jsou základním kamenem jejího realismu a autenticity, odrážející pečlivou práci autorů s dialektem a dramatickou formou.

A. Slovní zásoba a jazyk

Autoři hojně využívají jihomoravské nářečí, konkrétně z oblasti Slovácka, a kombinaci hanáckého, slováckého a brněnského dialektu. Toto pečlivé použití regionální mluvy, včetně specifických lexikálních položek jako „vodó, vlažnó“ (voda, vlažná) a „včil, šak“ (nyní, však), ponořuje diváka přímo do místní kultury a zvyšuje etnografickou přesnost hry. I když je jazyk zakořeněn v dialektu, celkově si udržuje literární kvalitu, což zajišťuje přístupnost a uměleckou úroveň. Tato jazyková volba není pouhou ozdobou; slouží k zakotvení univerzálních témat lásky, peněz a společenských omezení v konkrétním, hmatatelném kulturním kontextu, čímž se postavy a jejich boje stávají pro moravské publikum věrohodnějšími a srozumitelnějšími, a zároveň poskytuje odlišnou atmosféru pro širší publikum.  

B. Vyprávěcí způsoby a typy promluv

Narativní struktura „Maryši“ se primárně opírá o přímou řeč, přičemž příběh se odvíjí prostřednictvím dynamických dialogů mezi postavami. Tato volba vytváří pocit bezprostřednosti a autenticity, což umožňuje divákovi přímo prožít konflikty a emocionální napětí. Monology, zejména ty pronesené klíčovými postavami jako Lízal, Vávra a Maryša, poskytují zásadní vhled do jejich vnitřních myšlenek, motivací a vyvíjejících se perspektiv, čímž dodávají jejich zobrazení psychologickou hloubku. Postavy efektivně slouží jako vlastní vypravěči, přičemž scénické poznámky poskytují nezbytný kontext a vizuální vodítka. Jedinečným a významným stylistickým prvkem je integrace lidových písní a hudby do děje. Tyto písně nejsou pouhou dekorací, ale fungují jako autentický odraz moravské kultury, prohlubují realistické zobrazení vesnického života. Mohou také sloužit k zesílení emocionálních stavů, komentovat děj nebo předznamenávat události, čímž obohacují dramatický zážitek a posilují spojení hry s jejími kulturními kořeny.  

5. Kompozice a forma vyprávění

Kompozice „Maryši“ je klasická a logická, což umožňuje systematický vývoj ústředního konfliktu a jeho tragického rozuzlení.

A. Kompoziční přehled a dramatický oblouk

„Maryša“ se drží klasické dramatické struktury, chronologicky uspořádané do pěti odlišných jednání. Tento tradiční rámec – zahrnující expozici, kolizi, krizi, peripetii a katastrofu – poskytuje jasný a logický průběh vyprávění, což umožňuje systematický vývoj ústředního konfliktu a jeho tragického rozuzlení. Dodržování této struktury, navzdory inovativním realistickým a naturalistickým prvkům hry, odráží mistrovství autorů v dramatické formě. Zajišťuje, že divák může sledovat zhoršující se Maryšinu situaci a eskalující napětí, které se stupňuje k nevyhnutelnému a zničujícímu vyvrcholení. Pět jednání také umožňuje zobrazení různých fází Maryšina utrpení a vyvíjející se dynamiky v rodinách Lízalových a Vávrových v průběhu dvouletého rozpětí hry.  

6. Děj

Děj „Maryši“ se odvíjí prostřednictvím několika klíčových událostí, které postupně eskalují k tragickému vyvrcholení.

• Expozice: Drama představuje základní konflikt: Maryšinu upřímnou lásku k Franckovi, chudému chlapci, která je přímo v protikladu k pragmatickému rozhodnutí jejích rodičů, Lízala a Lízalky, provdat ji za Vávru, bohatého mlynáře a vdovce se třemi dětmi. Toto okamžité střetnutí zájmů ustanovuje hlavní téma hry: podřízení individuálního štěstí a lásky ekonomickým zájmům a společenským konvencím v rámci venkovské komunity.  
• Kolize: Konflikt se prohlubuje, když je Maryša pod obrovským společenským a rodinným tlakem donucena vstoupit do bezútěšného manželství s Vávrou. Francek je odveden na vojnu do Brna, čímž Maryšu zbavuje jediné emocionální podpory a naděje. Vávrovo následné kruté chování, jeho alkoholismus a soudní spory o věno odhalují zištnou povahu manželství.  
• Krize: Krizový bod je vyznačen Franckovým návratem z vojny po dvou letech, což znovu rozdmýchává potlačenou vášeň mezi ním a Maryšou. Jeho vytrvalé vyznání lásky a plán útěku nabízejí Maryše alternativu. Maryšino odmítnutí utéct, motivované strachem ze společenské ostudy a hříchu, odhaluje hlubokou internalizaci společenských norem. Lízalovo opožděné uvědomění si dceřina neštěstí a jeho pokusy napravit chybu naznačují posun v jeho charakteru.  
• Peripetie: Peripetie je vyvolána Vávrovým násilným pokusem zavraždit Francka u mlýna, zoufalým činem živeným žárlivostí a vztekem. Maryšin rozhodný zásah, kterým Francka zachrání, demonstruje její základní morální kompas. Tato událost nutí Maryšu k mučivé volbě: přijmout nový život s Franckem, vzdorovat konvencím, nebo zůstat v zneužívajícím manželství.  
• Katastrofa: Katastrofa vrcholí Maryšiným posledním aktem vzpoury: otravou manžela Vávry, kdy mu do kávy přimíchá jed na krysy. Tento zoufalý čin, spáchaný po Vávrových opožděných a neupřímných slibech nápravy, symbolizuje Maryšinu úplnou ztrátu naděje a její konečné odmítnutí života diktovaného vnějšími silami. Její přiznání lze interpretovat jako vzdorné potvrzení vlastní vůle.  

7. Hlavní postavy

Postavy v „Maryši“ jsou vykresleny s realistickou hloubkou, což znamená, že žádná z nich není černobílá; většina vykazuje jak kladné, tak záporné rysy. Některé postavy navíc procházejí v průběhu hry vývojem, což přidává na jejich psychologické komplexnosti.  

• Maryša: Maryša je ztvárněna jako komplexní a tragická postava, která ztělesňuje úděl žen v patriarchální, ekonomicky řízené venkovské společnosti. Její citlivost a inteligence ostře kontrastují s brutální realitou jejího nuceného sňatku. Její neochvějná láska k Franckovi, postavená proti naléhání rodičů na sňatek s Vávrou kvůli finančnímu zisku, ji staví do role oběti společenských norem. Prohlášení „Jsem nešťastná, ale zlá nebudu“ výstižně shrnuje její vnitřní konflikt. Její odmítnutí rozvodu nebo útěku s Franckem, vnímání těchto činů jako větší ostudy než jejího utrpení, poukazuje na obrovskou sílu náboženských a komunitních očekávání. Tento vnitřní boj ji nakonec dohání k extrémnímu činu otravy, což je zoufalé uplatnění vlastní vůle.  
• Lízal: Lízal představuje převládající materialistické hodnoty vesnice. Jako Maryšin otec a zámožný sedlák zpočátku ztělesňuje patriarchální autoritu, která upřednostňuje ekonomický zisk a společenské postavení před emocionálním blahobytem své dcery. Jeho rozhodnutí „nemilosrdně ji prodat“ Vávrovi za věno odhaluje hlubokou morální slepotu poháněnou chamtivostí. Lízal však není statickou, čistě negativní postavou. Jeho charakter prochází významnou proměnou, když je svědkem Maryšina utrpení a čelí právním důsledkům Vávrovy žaloby kvůli věnu. Jeho následná lítost a pokusy přesvědčit Maryšu k návratu domů naznačují probouzející se morální uvědomění.  
• Lízalka: Lízalka, Maryšina matka, je ztvárněna jako ještě rigidnější a nesympatičtější postava než Lízal. Charakterizována svou tvrdohlavostí, krutostí a sobectvím, je popsána jako „žena s kamennou tváří“, která postrádá soucit a porozumění pro dceřin úděl. Její citová tvrdost, která převyšuje i Lízalův počáteční materialismus, podtrhuje všudypřítomnou povahu vesnických hodnot. Aktivně se podílí na nucení Maryši do nechtěného sňatku a neprojevuje žádnou lítost. Na rozdíl od Lízala její postava nevykazuje významný vývoj ani lítost.  
• Filip Vávra: Filip Vávra ztělesňuje utlačovatelské a vykořisťovatelské aspekty patriarchální vesnické struktury. Jako mlynář a vdovec se třemi dětmi si Maryšu nebere z lásky, ale pro její značné věno a jako služebnou. Jeho následné chování – alkoholismus, fyzické týrání Maryši a pokus o vraždu Francka – odhaluje brutální a sobecký charakter. Vávrovy činy jsou přímým katalyzátorem Maryšina narůstajícího zoufalství a konečného aktu násilí. Jeho opožděné sliby nápravy jsou prezentovány jako neupřímné a neúčinné. Funguje jako hlavní antagonista.  
• Francek: Francek představuje upřímnou lásku a výzvu zavedenému společenskému řádu. Jako chudý mladý muž je jeho láska k Maryše čistá a nezatížená materiálními ohledy. Jeho odvaha a upřímnost, spojená s tvrdohlavou odhodlaností, ho vedou k tomu, aby Maryšu otevřeně pronásledoval i po jejím sňatku, čímž vzdoruje společenským konvencím. Zatímco jeho vytrvalost nabízí Maryše jiskřičku naděje, jeho tvrdohlavost zároveň neúmyslně přispívá k její tragické situaci eskalací konfliktu s Vávrou. Ztělesňuje romantický ideál, který se však nakonec nedokáže prosadit proti rigidním realitám vesnice.  
• Vedlejší postavy: Vedlejší postavy, jako jsou Rozárka, Maryšina babička, Franckova matka Horačka a hospodský, přispívají k bohaté tapisérii venkovského života a jeho sociální dynamiky. Jsou obecně vykresleny s realistickou komplexností, vykazují směs kladných i záporných rysů. Například Maryšina babička tvoří protipól Lízalčině tvrdosti a poskytuje určitou míru laskavosti a porozumění. Franckova matka, Horačka, představuje boj chudých ve vesnici.  

Přehled hlavních postav a jejich symbolický význam

Postava	Popis/Role v ději	Primární tematický význam	Klíčové vztahy
Maryša	Lízalova dcera, Vávrova žena, miluje Francka. Donucena k sňatku z rozumu, nakonec otráví manžela.	Oběť společenských norem, bezmoc ženy, vnitřní boj, zoufalá vzpoura.	Francek, Vávra, Lízal, Lízalka
Lízal	Maryšin otec, bohatý sedlák. Zpočátku materialista, později lituje svého činu.	Materialismus, patriarchální autorita, možnost pokání.	Maryša, Lízalka, Vávra
Lízalka	Maryšina matka. Tvrdohlavá, krutá, sobecká, bez soucitu.	Neústupné společenské konvence, absence empatie.	Maryša, Lízal
Filip Vávra	Mlynář, vdovec. Bere si Maryšu pro věno, alkoholik, násilník.	Útlak, vykořisťování, zištnost, destruktivní mužská autorita.	Maryša, Francek
Francek	Chudý chasník, Maryšin milenec. Odvážný, tvrdohlavý, představuje upřímnou lásku.	Romantický ideál, výzva společenskému řádu, oběť materialistických poměrů.	Maryša, Vávra

Exportovat do Tabulek

8. Kontext díla

„Maryša“ je hluboce zakořeněna v literárním a historickém kontextu české literatury konce 19. století, zejména v proudu realismu.

A. Literárně-historický kontext a vlivy

Děj „Maryši“ je zasazen do moravské vesnice v druhé polovině 19. století, období charakterizovaného národním obrozením a nástupem realismu v české literatuře. Volba venkovského, tradičního prostředí byla ideální pro kritické realistické drama, jehož cílem bylo objektivně vykreslit společenské poměry a zvyky doby.  

Alois Mrštíkův realismus a etnografická přesnost, získaná z jeho hluboké znalosti venkovského života, se projevila v autentických detailech a zakotvení vyprávění v konkrétních reáliích moravského venkova. Vilém Mrštíkův literární profil se výrazně odlišoval, charakterizovaný jeho přijetím naturalismu a impresionismu. Jeho role překladatele a propagátora ruských realistů (Dostojevskij, Tolstoj, Turgeněv, Gogol) a francouzských naturalistů (Zola, Maupassant) podtrhuje jeho oddanost těmto moderním literárním směrům, které usilovaly o zobrazení reality s neúprosnou upřímností a psychologickou hloubkou. Spolupráce bratrů Mrštíků na „Maryši“ představuje syntézu těchto odlišných přístupů, což vedlo k dílu, které je umělecky silnější a trvalejší, než by pravděpodobně dokázal vytvořit kterýkoli z bratrů samostatně.  

B. Recepce a význam díla

„Maryša“ zaujímá nepopiratelné a trvalé postavení jako jeden z „klenotů české divadelní tvorby“. Její přetrvávající aktuálnost se projevuje v její stálé schopnosti přitahovat významné režiséry, přičemž její jevištní provedení jsou často uznávána jako „pozoruhodné divadelní počiny“. Témata společenské nespravedlnosti, individuálního utrpení a střetu tradice s osobní touhou rezonují napříč generacemi, což způsobuje, že její hodnoty jsou dnes možná oceňovány ještě více než v době jejího vzniku. Její postavení jednoho z nejpřekládanějších českých dramat a její časté uvádění na mezinárodních scénách podtrhuje její univerzální přitažlivost a schopnost překračovat kulturní hranice, čímž se etabluje jako významný příspěvek nejen k české, ale i ke světové literatuře. Trvalá přítomnost díla v klasickém repertoáru českých divadel, spolu s jeho dlouholetou pověstí nejznámějšího a nejvyhledávanějšího díla bratrů Mrštíků, potvrzuje jeho hluboký a trvalý dopad na českou kulturní identitu a dramatickou tradici.  

C. Adaptace díla

Trvalá síla a adaptabilita „Maryši“ jsou živě demonstrovány jejími četnými transformacemi napříč různými uměleckými médii.

• Opera: Opera Emila Františka Buriana, která měla premiéru v Brně v roce 1940, převedla syrovou emocionální intenzitu dramatu do hudební podoby.
• Balet: Baletní adaptace Aleny Peškové a Petra Wajsara, která měla premiéru v Plzni v roce 2009, zkoumala příběh prostřednictvím pohybu a tance.
• Film: Filmová adaptace Josefa Rovenského z roku 1935 přenesla moravskou vesnici na filmové plátno.
• Rozhlasová adaptace: Rozhlasová adaptace z roku 1966 dále rozšířila její dosah.
• Hudební inspirace: Kromě toho hra inspirovala hudebního skladatele Vítězslava Nováka k vytvoření předehry v roce 1899.

Tyto rozmanité adaptace společně potvrzují „Maryšu“ jako hluboce rezonující a kulturně významné dílo, které nadále inspiruje tvůrčí reinterpretace, svědčící o jeho nadčasových tématech a silném vyprávění.

9. Závěr

„Maryša“ Aloise a Viléma Mrštíků představuje vrchol české realistické dramatiky konce 19. století. Dílo mistrně zkoumá tragický osud mladé ženy, která je obětí společenských a ekonomických tlaků moravského venkova. Autoři, prostřednictvím své jedinečné tvůrčí synergie, dokázali spojit Aloisovu hlubokou znalost venkovského života a realistický detail s Vilémovým smyslem pro dramatickou stavbu a moderní umělecké proudy, jako je naturalismus.

Hra kriticky odhaluje převládající materialismus a patriarchální struktury, které potlačují individuální svobodu a vedou k lidskému neštěstí. Maryšin příběh, od její nucené svatby až po zoufalý čin otravy, není jen osobní tragédií, ale silným obviněním společnosti, která upřednostňuje majetek a konvence před lidskými city a štěstím. Použití autentického moravského dialektu a integrace lidových písní dodávají dílu výjimečnou realističnost a kulturní hloubku, zatímco klasická pětidílná kompozice zajišťuje silný dramatický oblouk.

Trvalý význam „Maryši“ je patrný v jejím nepřetržitém uvádění na divadelních scénách, četných adaptacích do opery, baletu, filmu a rozhlasu, a její pozici jednoho z nejpřekládanějších českých dramat. Dílo zůstává relevantní i v současnosti, neboť jeho témata nespravedlnosti, útlaku a hledání osobní svobody rezonují napříč generacemi a kulturami, což z „Maryši“ činí nadčasový klenot české literatury.