Komplexní literární rozbor díla Johanna Wolfganga von Goetha: Faust

1. Základní informace

Dílo Johanna Wolfganga von Goetha Faust představuje monumentální vrchol německé a světové literatury, často označovaný za jeden z pilířů evropské kultury. Jeho rozsáhlý záběr, který zahrnuje filozofické, teologické, historické a umělecké dimenze, je odrazem celoživotního intelektuálního úsilí jeho autora.  

• Hlavní téma: Otázka dobra a zla, víra ve vítězství lidské solidarity, hledání poznání a smyslu, neustálé úsilí o zlepšení.
• Kompozice: Dvoudílná veršovaná tragédie, rozdělená na Prolog v nebi, Část I (Markétčina tragédie) a Část II (Faustovy aspirace, rozdělená do pěti aktů). Děj se odvíjí chronologicky, ale s mnoha odbočkami a symbolickými rovinami.
• Literární druh: Drama (tragédie).
• Literární žánr: Tragédie, lyricko-epická skladba.
• Literární směr: Preromantismus (hnutí Sturm und Drang) a Výmarský klasicismus.
• Výrazová forma: Veršovaná tragédie (přes 12 000 veršů), s použitím blankversu pro dramatické pasáže a prózy pro komické prvky.
• Vypravěč (vyprávěcí forma): Jedná se o divadelní hru, nemá vypravěče.
• Motivy: Hledání poznání, pakt s ďáblem, láska, vášeň, vykoupení, pokrok, umění, krása, dobro a zlo, lidské úsilí, vina, smrt.
• Místo děje: Německo (Lipsko, Auerbachův sklep), později širší svět, antické Řecko, císařský dvůr, mořské pobřeží.
• Období (čas): 16. století (původ legendy), ale autor na něm pracoval 60 let (konec 18. a začátek 19. století), což odráží vývoj myšlení.

2. O autorovi

Johann Wolfgang Goethe (1749–1832) byl německý polyhistor – básník, prozaik, dramatik, ale také právník, botanik, fyzik, filozof a státník. Narodil se do zámožné rodiny ve Frankfurtu nad Mohanem, získal rozsáhlé vzdělání, ovládal několik jazyků a již v mládí projevoval zájem o literaturu. Studoval práva v Lipsku, kde se seznámil s legendou o Faustovi v Auerbachově sklepě, místě, které později zvěčnil ve svém Faustovi I. Jeho cesty, zejména do Itálie, hluboce ovlivnily jeho ocenění antiky, kterou považoval za vrchol kultury.

Goethe na Faustovi pracoval s přestávkami neuvěřitelných 60 let, od mládí (kolem 20 let) až do krátce před svou smrtí ve věku 83 let. Nejstarší podoba díla, známá jako Urfaust, vznikla v letech 1772–1775, následoval Fragment v roce 1790. Faust I byl vydán v roce 1808 a Faust II byl dokončen v roce 1831 a posmrtně vydán v roce 1832.

Dlouhodobá geneze Fausta je přímým odrazem Goetheho osobního a uměleckého zrání. Dílo započalo jako vášnivý Urfaust, který zrcadlil důraz hnutí Sturm und Drang na individuální svobodu a emoční intenzitu, a postupně se vyvinulo v rozsáhlý, filozoficky hutný Faust II, charakteristický pro jeho klasické období. To naznačuje, že Faust není statickým textem, nýbrž dynamickým zrcadlem Goetheho proměňujícího se světového názoru. Ztělesňuje jeho měnící se filozofické úvahy, umělecké styly a chápání lidské přirozenosti a osudu. To činí dílo jedinečnou literární „biografií“ autorovy intelektuální cesty, nabízející v rámci jednoho vyprávění více „Faustů“, z nichž každý rezonuje s jinou fází Goetheho života a myšlení.

3. Témata a motivy

Goetheho Faust je dílo bohaté na symboliku a hluboká poselství, která reflektují autorův pohled na lidskou povahu, poznání a společenské hodnoty.

Klíčová témata

• Hledání poznání a smyslu (úsilí): Faustova počáteční nespokojenost s akademickým poznáním je hnací silou celého díla. Jeho bezmezná „touha po poznání“ a neustálé „úsilí“ jsou ústřední hnací silou a podmínkou pro jeho spásu. Toto téma není jen intelektuální, ale existenciální, zahrnující všechny aspekty života. Faustova nenasytná žízeň po vědění není v Goethově pojetí smrtelným hříchem, ale naopak „nejušlechtilejší touhou“, která ho žene vpřed.  
• Dobro proti zlu a vykoupení: Kosmická sázka mezi Bohem a Mefistofelem tvoří základní rámec pro zkoumání dobra a zla. Faustovy morální prohřešky (Markétka, Filemon a Baucis) jsou jasnými projevy zla, které se ho dotýká. Přesto je Faustova duše nakonec spasena, navzdory jeho hříchům, díky jeho vytrvalému úsilí a božské milosti (Markétčina přímluva, „věčné ženství“). To zkoumá nuancovaný pohled na morálku, kde je vykoupení možné skrze aktivní zapojení do života, dokonce i jeho temnějších aspektů, a nikoli pouze skrze pasivní ctnost.
• Láska, vášeň a jejich důsledky: Dílo zkoumá různé podoby lásky. Destruktivní vášeň s Markétkou v části I vede k tragickým následkům. Naproti tomu idealizovaná, estetická láska k Heleně v části II představuje jiný druh naplnění. „Věčné ženství“ se objevuje jako vedoucí, vykupitelská síla , která ukazuje na vyšší, duchovní rozměr lásky.
• Lidstvo, pokrok a cena ambicí: Faustova proměna ve státníka a stavitele symbolizuje lidskou nadvládu nad přírodou a vytváření civilizace. Temná stránka pokroku je však odhalena zničením Filemona a Baucis, což představuje vedlejší škody velkolepých vizí a nekontrolovaných ambicí. To vyvolává otázky o etických důsledcích společenského rozvoje a rovnováze mezi individuální vůlí a kolektivním blahobytem. Některé interpretace vidí v pátém aktu zobrazení „původní, dravé kapitalistické akumulace“ , což podtrhuje nadčasovost kritiky bezohledného pokroku.
• Role umění a krásy: Helena jako ztělesnění klasické krásy a Euforion jako symbol romantického umění ukazují integraci estetických snah do Faustova hledání naplnění. Umění zde není pouhou dekorací, ale zásadní součástí lidského úsilí o transcendenci a ideál.

4. Jazyk a styl

Jazyk a styl Goethova Fausta jsou charakteristické svou básnickou brilancí a rozmanitostí, odrážející autorův celoživotní vývoj.

• Verš a metrum: Faust je psán ve verších, s rozmanitými metry a rýmy, včetně střídavého rýmu. Goethe využívá blankvers pro dramatické pasáže a prózu pro komické prvky. Goetheho básnický talent dominuje jazyku a stylu díla , což mu umožňuje vytvářet bohatou a proměnlivou zvukovou krajinu.
• Slovní zásoba a syntax: Jazyk je komplexní, přesto široce srozumitelný. Goethe do textu začleňuje archaismy a knižní výrazy , což dodává dílu nadčasový a vznešený charakter. Styl je precizní, filozofický, vtipný a často ironický. Tato kombinace umožňuje Goethovi vyjádřit hluboké myšlenky s lehkostí a zároveň s přesností.
• Symbolismus a alegorie: Dílo se vyznačuje rozsáhlým používáním symbolů. Faustova pracovna, Markétčin kabinet, Helena, Homunkulus a Euforion – to vše jsou příklady, jak Goethe používá konkrétní prvky k vyjádření abstraktních myšlenek. Celé dílo funguje jako velkolepá alegorie lidského úsilí, pokroku a souhry dobra a zla. Tato symbolická hustota přispívá k „potenciálně nekonečnému počtu interpretací“ , neboť čtenáři mohou v textu nacházet nové významy a souvislosti v závislosti na svém vlastním kontextu a zkušenostech.

5. Kompozice a forma vyprávění

Kompozice Fausta je rozsáhlá a komplexní, odrážející jeho celoživotní genezi a ambiciózní tematický záběr.

Dílo začíná Věnováním, Předehrou na divadle a nejdůležitěji Prologem v nebi. V prologu je uzavřena sázka mezi Pánem a Mefistofelem o Faustovu duši, čímž jsou stanoveny kosmické sázky pro drama.

Část I se primárně zaměřuje na Faustovy individuální touhy a tragický milostný příběh s Markétkou. Tato část je charakterizována osobnějšími, emocionálnějšími a často temnějšími tématy, které kulminují Markétčiným zoufalstvím a popravou.

Část II se dramaticky rozšiřuje v rozsahu, přesahujíc individuální tragédii a zahrnujíc širší témata kultury, civilizace, politiky a honby za ideální krásou. Je rozdělena do pěti aktů, z nichž každý zkoumá odlišné aspekty Faustových ambicí.

Přechod z části I do části II naznačuje záměrný posun v Faustově (a Goetheho) zkoumání lidského úsilí. Posouvá se od vnitřního, individuálního hledání smyslu a uspokojení k vnějšímu, kolektivnímu zapojení do světa. Tato strukturální progrese naznačuje, že skutečné lidské naplnění se nenachází pouze v osobní zkušenosti nebo intelektuálním úsilí, ale v aktivním zapojení a přispívání k širší lidské civilizaci. To implikuje cestu od sebestřednosti k rozsáhlejší, byť často morálně nejednoznačné, formě společenského dopadu, která v konečném důsledku přispívá k Faustově spáse.

6. Děj

Děj Fausta se odvíjí prostřednictvím několika klíčových dramatických sekvencí, které postupně rozvíjejí Faustovu cestu a jeho hledání naplnění.

• Faustovo zoufalství a pakt: Faust, stárnoucí učenec, pociťuje hlubokou nespokojenost se svými nashromážděnými vědomostmi a uvědomuje si jejich omezení. Tato existenční krize ho žene k magii a paktu s Mefistofelem, kde sází svou duši proti nalezení okamžiku nejvyšší spokojenosti. Tento počáteční okamžik zoufalství je katalyzátorem veškerého následného děje.
• Markétčina tragédie: Mefistofeles omladí Fausta a přivede ho k Markétce. Jejich vášnivý románek, manipulovaný ďáblem, vyústí v Markétčino těhotenství, vraždu dítěte a následnou popravu. Navzdory Faustovu pokusu ji zachránit, Markétka zvolí boží milost a andělé prohlásí, že je spasena. Tato tragická epizoda slouží jako morální zkouška pro Fausta a uvádí téma vykoupení skrze utrpení a boží milost.
• Valpuržina noc: Scéna chaotického, groteskního veselí, kde se Faust a Mefistofeles účastní sabatu čarodějnic. Představuje sestup do primárních, iracionálních sil, kontrastující s Faustovými intelektuálními snahami.
• Faust jako státník a tvůrce: V části II se Faust stává rádcem císaře a zavádí papírové peníze. Později se pouští do masivních projektů rekultivace půdy z moře, symbolizujících lidskou nadvládu nad přírodou a vytváření nové společnosti.
• Helenina epizoda: Faustova honba a spojení s Helenou Trojskou (symbolizující klasickou krásu) a narození jejich syna Euforiona (symbolizující romantické umění) představují fúzi klasických a romantických ideálů. Euforionova tragická smrt a Helenino zmizení znamenají pomíjivost takových ideálů.
• Filemon a Baucis a Faustova smrt: Faust, nyní velmi starý, touží po chalupě starého páru, Filemona a Baucis, aby dokončil své panství. Mefistofelovo násilné odstranění vede k jejich smrti a požáru. Tento akt morálního přestupku, navzdory Faustově velkolepé vizi, podtrhuje temnou stránku ambicí. Oslepen Starostí, Faust si představuje svobodnou, aktivní komunitu, mluví o okamžiku nejvyšší blaženosti a umírá.
• Vykoupení: Navzdory svému paktu a morálním selháním je Faustova duše spasena anděly, za pomoci Markétčiny přímluvy, díky jeho neustálému, neutuchajícímu úsilí o zlepšení. Toto vrcholné vykoupení podtrhuje ústřední filozofické poselství díla.

7. Hlavní postavy

Charakteristika postav v Faustovi je klíčová pro pochopení Goetheho poselství o lidské povaze, morálce a společenských hodnotách.

• Faust: Věčný usilovatel, jeho proměny a hledání naplnění. Dr. Heinrich Faust je zpočátku líčen jako starý, zklamaný učenec, poháněný „nenasytnou touhou po vědění“, ale nenacházející naplnění v tradičních akademických snahách. Ztělesňuje lidskou touhu po nejvyšší zkušenosti a porozumění, „titána rozumu“. V průběhu dramatu Faust prochází významnými proměnami: od zoufalého intelektuála k vášnivému milenci (s Markétkou), účastníkovi chaotického veselí (Valpuržina noc), politickému poradci, vizionářskému staviteli a hledači ideální krásy (s Helenou). Jeho neustálé úsilí, i skrze morálně nejednoznačné činy, je jádrem jeho charakteru a klíčem k jeho konečné spáse. Spása Fausta je výslovně spojena s jeho „neustálým úsilím o zlepšení“. Přesto toto úsilí vede k morálně pochybným činům, jako je svedení Markétky a nepřímá vražda Filemona a Baucis. To představuje hluboký paradox: právě ta vlastnost, která Fausta zachraňuje, je také zdrojem jeho nejvážnějších hříchů. Naznačuje to, že lidský pokrok a ambice jsou ze své podstaty složité, často zahrnují morální kompromisy a vedlejší škody. Goethe tak zpochybňuje zjednodušenou dichotomii dobra a zla. Naznačuje, že skutečný lidský vývoj není lineární cestou morální čistoty, ale spíše chaotickým, dialektickým procesem, kde i negativní síly (jako Mefistofeles) a chybné činy přispívají k širší, nakonec vykupitelské trajektorii úsilí. To činí Fausta hluboce lidskou postavou, s níž se lze ztotožnit v jeho nedokonalostech a bezmezné aspiraci.  
• Mefistofeles: Duch negace a katalyzátor zkušenosti. Mefistofeles je ďábel, „duch, který vždy popírá“ , a primární antagonista v sázce s Bohem. Je to cynická, vtipná a manipulativní postava, která plní Faustovy touhy, ale vždy s cílem dovést ho k zatracení. Navzdory svému destruktivnímu záměru Mefistofeles paradoxně slouží vyššímu účelu v Božím plánu. Neustálým zpochybňováním Fausta a bráněním mu v uspokojení ho nevědomky žene k neustálému úsilí, které nakonec vede k jeho spáse. Je „starý jako Bible, jako Aischylos“, ztělesňuje nadčasovou sílu opozice. Mefistofelovým výslovným cílem je dovést Fausta k zatracení, čímž představuje negaci a destrukci. Nicméně,   Prolog v nebi stanoví, že Bůh umožňuje Mefistofelovi pokoušet Fausta, což naznačuje božský záměr. Mefistofelovo neustálé narušování a pokušení brání Faustovi ve stagnaci (lidská aktivita může snadno ochabnout, což je implicitní v sázce). Toto neustálé zpochybňování nutí Fausta k neustálému úsilí, zkoumání nových zkušeností a rozvoji. Goethe tak předkládá složitý teologický a filozofický argument: zlo, ztělesněné Mefistofelem, není pouze destruktivní, ale slouží jako nezbytný katalyzátor pro lidskou evoluci a morální růst. Bez neustálého tření a pokušení by lidstvo mohlo upadnout do netečnosti. Mefistofeles tedy není jen protivníkem, ale nedílnou, dokonce božsky předurčenou, součástí velkého plánu lidského vývoje a konečného vykoupení.
• Markétka: Nevinnost, tragédie a cesta k vykoupení. Markétka je mladá, nevinná a zbožná dívka, která se stane obětí Faustovy vášně, podnícené Mefistofelem. Její příběh, „Markétčina tragédie“, je emocionálním jádrem Fausta I, líčícím zničující důsledky nekontrolované touhy a manipulace. Navzdory svému tragickému osudu (vraždě dítěte, uvěznění, popravě) vede Markétčina neochvějná víra a pokání k její spáse. Její čistá láska a přímluva hrají zásadní roli v Faustově konečném vykoupení v části II, ztělesňující koncept „věčného ženství“. Markétka prožívá obrovskou tragédii způsobenou Faustovými činy, která vede k vraždě dítěte a její popravě. Přesto si navzdory utrpení zachovává zbožnost a je nakonec spasena božským milosrdenstvím, přičemž andělé prohlašují její spásu. Na konci je Markétčina přímluva klíčová pro Faustovu vlastní spásu. Její charakterový oblouk ukazuje, že skutečná láska, i když zrazená, a utrpení, pokud jsou přijaty s vírou a pokáním, mají mocnou vykupitelskou kvalitu. Její duchovní čistota kontrastuje s Faustovými intelektuálními a světskými snahami, přesto je to její láska, která ho nakonec vede k vyšší rovině. To zdůrazňuje romantický a křesťanský ideál, že duchovní čistota a nesobecká láska, spíše než intelektuální úspěch nebo světská moc, jsou konečnými silami pro spásu. Markétčina role podtrhuje myšlenku, že vykoupení lze dosáhnout milostí a přímluvou, a to i pro ty, kteří se dopustili velkých chyb, a že „věčné ženství“ (představující božskou lásku a soucit) je vedoucím principem pro duchovní vzestup.
• Helena, Homunkulus a další symbolické postavy.
  • Helena: Představuje klasickou krásu a antiku. Faustovo spojení s ní v části II symbolizuje fúzi klasických a romantických ideálů, vedoucí k narození Euforiona. Její zmizení znamená pomíjivost estetických ideálů.
  • Homunkulus: Umělá bytost stvořená Wagnerem, Faustovým dřívějším famulem. Představuje vědecké úsilí o stvoření a touhu po organické formě a plné existenci. Jeho rozpuštění v moři naznačuje omezení umělosti a původ života v přírodě.
  • Euforion: Syn Fausta a Heleny, ztělesňuje ducha romantické poezie a umění – brilantní, vášnivý, ale nakonec neudržitelný a sebezničující. Jeho pád a smrt symbolizují tragický osud nespoutaných uměleckých ambicí.
  • Wagner: Faustův famulus, představující tradiční učenost a spíše všední, metodické hledání poznání, kontrastující s Faustovou bezmeznou ambicí.
  • Filemon a Baucis: Starý pár, jehož chalupu Faust touží získat. Jejich tragická smrt z rukou Mefistofela, na Faustův rozkaz, symbolizuje destruktivní cenu nekontrolovaného pokroku a ambicí, zdůrazňující etická dilemata spojená s rozsáhlou společenskou transformací.

Přehled hlavních postav a jejich symbolický význam

Exportovat do Tabulek

8. Kontext díla

Faust je hluboce zakořeněn v historickém a literárním kontextu, který sahá od středověké legendy až po Goethovu dobu a dále.

Faustovská legenda: Historické kořeny a literární vývoj

Legenda o Faustovi pochází z historické postavy Dr. Johanna Georga Fausta (asi 1480–1540), německého alchymisty, kolem kterého kolovaly pověsti o paktu s ďáblem. Rané literární zpracování, jako anonymní „Historia D. Johannis Fausti“ (1587) a Doktor Faustus Christophera Marlowa (konec 16. století), obvykle líčily Fausta jako šarlatána odsouzeného k zatracení kvůli jeho zakázanému hledání poznání.

Goetheho Faust významně reinterpretuje tuto zavedenou tradici. Na rozdíl od dřívějších verzí, kde byl Faust odsouzen, je Goetheho protagonista nakonec spasen. Tato změna odráží posun od čistě teologického, varovného příběhu k humanističtějšímu a filozofičtějšímu zkoumání úsilí, vykoupení a hranic lidského poznání. Tato zásadní změna v osudu legendy je záměrným filozofickým prohlášením. Překračuje dogmatický, trestající pohled na lidskou ambici a přijímá nuancovanější chápání lidského potenciálu a božského milosrdenství. Goetheho Faust tak transformuje legendu z varování před pýchou v potvrzení schopnosti lidského ducha k růstu a konečné spáse, a to i skrze chyby a hřích. Tato reinterpretace rezonuje s osvícenskými ideály lidské zdokonalitelnosti a romantickými představami o duchovní transcendenci, čímž se dílo stává základním kamenem moderního myšlení.

Postavení v evropských literárních dějinách

Faust je považován za vrchol německé literatury a základní text evropské kultury. Jeho vliv přesahuje literaturu do filozofie, hudby a umění. Stojí jako most mezi osvícenským důrazem na rozum a romantickou érou zaměřenou na emoce, individualismus a vznešenost. Spojení filozofické hloubky, lyrické krásy a dramatické intenzity v díle upevnilo jeho místo jako kvintesenciálního příkladu evropského literárního génia. Doktor Faustus Thomase Manna (polovina 20. století) je uváděn jako „druhý vrchol“ literárního zpracování faustovské legendy po Goethovi, což zdůrazňuje trvalou relevanci a vliv Fausta na následující generace spisovatelů.

Recepce a význam díla

Faust je považován za jeden z nejvýznamnějších textů německé a světové literatury, pilíř evropské kultury. Jeho „naddimenzovaný“ a „nejednotný“ charakter umožňuje „potenciálně nekonečnému počtu interpretací“. Různí kritici nabídli odlišné pohledy: Masaryk viděl Fausta jako „typ vědomého a strašného egoismu“ a „titána rozumu, ale slabého srdce“. Eduard Goldstücker interpretoval rekultivovanou půdu jako překonání středověku a pirátství v pátém aktu jako zobrazení „původní, dravé kapitalistické akumulace“ , zatímco Karel Kosík chápal zničení obydlí starého páru jako projev slepoty, argumentujíc, že Faust sázku vyhrál, ale stal se obětí svého vítězství. Jan Patočka pak věřil, že  

Faust je pouze Markétčina tragédie, nikoli Faustova. Sám Goethe prohlásil, že neměl v úmyslu ztělesnit v Faustovi jedinou abstraktní myšlenku, ale spíše vylíčil sled událostí od nebe přes svět až do pekla, a že myšlenka, že člověk, který se neustále snaží o zlepšení, může být spasen, je účinná, ale není jedinou základní myšlenkou celého díla.

Kromě literatury Faust hluboce ovlivnil hudbu (opery, symfonie), výtvarné umění a filozofii. Jeho témata ambicí, poznání, dobra proti zlu a vykoupení zůstávají univerzálně rezonující. Jeho neustálé studium a reinterpretace upevňují jeho status nadčasové klasiky.

9. Závěr

Goetheho Faust je monumentální dílo, které přesahuje pouhý literární text a stává se zrcadlem lidského úsilí a vývoje. Jako celoživotní projekt samotného autora odráží Faust jeho proměny od bouřlivého preromantismu k harmonickému klasicismu, čímž se stává živým dokumentem Goetheho intelektuální cesty. Dílo zásadně reinterpretuje tradiční faustovskou legendu, posouvá ji od varovného příběhu o zatracení k eposu o lidském usilování a konečném vykoupení, což je odrazem osvícenských a romantických ideálů lidského potenciálu.

Strukturální přechod z osobní tragédie v části I k rozsáhlejším společenským a filozofickým tématům v části II ukazuje, že skutečné naplnění se nachází v aktivním zapojení do světa a přispívání k civilizaci. Dynamika postav, zejména Faustovo neustálé úsilí a paradoxní role Mefistofela jako katalyzátora, odhaluje složitost lidského pokroku, kde i morální pochybení a opozice mohou vést k vyššímu cíli. Markétčina tragédie a její následná spása podtrhují vykupitelskou sílu čisté lásky a utrpení, která je klíčová pro Faustovo konečné vykoupení skrze „věčné ženství“.

Bohatá tematická hloubka, zahrnující hledání poznání, boj dobra a zla, různé podoby lásky a etické dilemata pokroku, je protkána mistrným jazykem a stylem, který využívá verš, symbolismus a alegorii k vytvoření nadčasové poetické tapiserie. Trvalý odkaz Fausta spočívá v jeho schopnosti inspirovat nekonečné interpretace a rezonovat s každou generací, což z něj činí neustále relevantní a hluboké zkoumání lidské existence, jejích aspirací, nedostatků a konečného potenciálu.