Rozbor literárního díla: Krakatit – Karel Čapek

1. Základní informace o díle

• Hlavní téma: Zásadní otázka morální odpovědnosti vědce za svůj objev a jeho potenciální zneužití. Dále pak zkoumání destruktivní a zároveň tvůrčí síly lidských vášní, erotické touhy a vnitřního boje jedince mezi touhou po moci a touhou po klidu a lásce.
• Kompozice: Román je členěn do tří částí, které sledují horečnatou a chaotickou pouť hlavního hrdiny. Kompozice je dynamická, snová a expresionistická, často stírá hranice mezi realitou, snem a halucinací, což odráží vnitřní stav protagonisty.
• Literární druh: Epika.
• Literární žánr: Vědeckofantastický a psychologický román s výraznými prvky expresionismu. Lze ho označit i za román-varování.
• Literární směr/období: Česká meziválečná literatura; autor je klíčovým představitelem demokratického proudu. Dílo nese silné znaky expresionismu. (Vydáno 1924).
• Výrazová forma: Próza.
• Vypravěč (vyprávěcí forma): Er-forma, avšak vyprávění je striktně vázáno na subjektivní vnímání hlavního hrdiny, inženýra Prokopa. Jde o polopřímou řeč, která čtenáře vtahuje přímo do protagonistovy rozbouřené mysli.
• Motivy: Výbušnina, zodpovědnost, horečka, sen, láska, vášeň, moc, zničení, dvojnictví, pokušení, hledání smyslu, motiv Fausta a Mefista.
• Místo děje: Děj je těkavý a mezinárodní. Začíná v Praze, pokračuje na venkově u Týnce, přesouvá se do fiktivního vojenského komplexu Balttin ve Švýcarsku, do Itálie a nakonec zpět do českého venkova.
• Období (čas): Fiktivní současnost (z pohledu 20. let 20. století).

Román Krakatit Karla Čapka, vydaný v roce 1924, představuje v jeho tvorbě významný posun od společensko-kritických satir k hlubokému psychologickému dramatu jednotlivce. Ačkoliv se dílo řadí do vědeckofantastického žánru, jeho jádro nespočívá v technickém popisu fantastického vynálezu, ale v horečnaté pouti jeho tvůrce, chemika Prokopa. Název románu je geniálně dvojsmyslný: „Krakatit“ není jen název super-výbušniny schopné zničit svět, ale také metaforou pro „krakatit“ v lidské duši – pro nezvladatelnou, eruptivní sílu vášně, lásky, hněvu a tvůrčího génia. Čapek zde opouští kolektivní dramata z R.U.R. či Továrny na absolutno a soustředí se na osud jediného muže, který se stal nositelem strašlivé moci a zároveň obětí svých vlastních vnitřních démonů. Je to dílo, které s mrazivou jasnozřivostí předpovědělo éru zbraní hromadného ničení a položilo jednu ze základních etických otázek moderní vědy: má vědec právo stvořit něco, co nedokáže ovládat? Román, psaný úchvatným, dynamickým a expresionistickým stylem, vtahuje čtenáře do Prokopova deliria a nutí ho prožívat jeho dilemata s téměř fyzickou intenzitou.

Autorem díla je Karel Čapek, v té době již mezinárodně uznávaný spisovatel a dramatik. Krakatit je literárním druhem epika a žánrově se jedná o psychologický a vědeckofantastický román. Jeho vznik spadá do období po první světové válce, která lidstvu poprvé v masovém měřítku ukázala zničující potenciál moderní vědy, zejména chemických zbraní. Tato historická zkušenost je v románu hluboce otisknuta. Literárně je dílo silně ovlivněno expresionismem, uměleckým směrem, který se soustředil na subjektivní prožívání a vnitřní stavy hrdiny, často deformující vnější realitu tak, aby odpovídala jeho duševnímu rozpoložení. Krakatit je tak nejen varováním před zneužitím vědy, ale také fascinujícím portrétem moderního člověka, zmítaného úzkostí, touhou a pocitem zodpovědnosti v chaotickém světě.

2. O autorovi

Karel Čapek (1890–1938) se v Krakatitu projevuje nejen jako bystrý společenský pozorovatel, ale především jako hluboký psycholog a filozof. Román vznikl ve 20. letech, v době, kdy byl Čapek fascinován filozofií pragmatismu. Tento směr, který hodnotí myšlenky a činy podle jejich praktických důsledků, je v Krakatitu přítomen na každé stránce. Celý Prokopův příběh je v podstatě zkoumáním důsledků jediného činu – vynálezu strašlivé trhaviny.

Oproti svým dřívějším dílům zde Čapek upouští od přímé satiry a volí mnohem osobnější, niternější tón. Je zřejmé, že ho trápí otázky, které první světová válka otevřela: Jakou roli má hrát věda ve světě, který její objevy okamžitě přetaví ve zbraně? Jakou odpovědnost nese intelektuál za své myšlenky? Prokopova postava je v mnohém ztělesněním těchto úzkostí. Je to génius, ale zároveň naivní a vášnivý mladý muž, který se ocitá ve hře mocných, již se snaží jeho objev zneužít pro své cíle – ať už jde o vojenskou expanzi (Balttin), nebo o anarchistickou revoluci (skupina kolem Dahmona).

Vliv expresionismu, který Čapek nasál během svých studií a cest po Evropě, je v románu klíčový. Horečnatý rytmus vyprávění, stírání hranic mezi snem a realitou, deformované vnímání světa skrze Prokopovy smysly – to vše jsou typické znaky tohoto směru. Čapek tak nevytváří realistický obraz světa, ale spíše „mapu duše“ svého hrdiny. Krakatit je tak dokonalým spojením Čapkovy humanistické filozofie, jeho zájmu o vědu a jeho schopnosti využít moderní umělecké postupy k vyjádření hlubokých existenciálních otázek.

3. Témata a motivy

Krakatit je mnohovrstevnatý román, který rozvíjí několik vzájemně propletených témat. Zatímco na povrchu jde o dobrodružný příběh o ukradeném vynálezu, v hlubší rovině se jedná o filozofickou a psychologickou sondu.

Klíčová témata

• Odpovědnost vědce za svůj objev: Toto je nejzřetelnější a nejčastěji analyzované téma. Inženýr Prokop stvořil sílu schopnou zničit svět, ale nemá nejmenší kontrolu nad jejím osudem. Román je hlubokou meditací nad etikou vědecké práce. Prokop je postupně konfrontován s různými formami pokušení: vojenský průmyslový komplex v Balttinu mu nabízí neomezené prostředky a moc, anarchisté v čele s Dahmonem mu slibují absolutní svobodu a zničení starého světa. Jeho cesta je cestou poznání, že objevitel nemůže být lhostejný k osudu svého objevu. Závěrečný dialog s tajemným stařečkem přináší pointu: smyslem tvoření není vynalézat ničivé síly, ale dělat „menší, užitečnější věci“, které slouží životu, nikoli smrti.
• Destruktivní síla vášně: Román je fascinující studií lidské vášnivosti. Sám Prokop je „krakatitem“ – jeho povaha je výbušná, impulzivní a iracionální. Jeho horečnaté hledání není motivováno jen touhou najít ukradený vynález, ale především spalující a nejasnou erotickou touhou. Ženy, které na své cestě potkává, nejsou ani tak reálnými postavami, jako spíše projekcemi jeho vlastních tužeb a vnitřních stavů. Tato exploze vášní ho žene kupředu, ale zároveň ho ničí a zaslepuje, což z něj činí snadnou kořist pro manipulátory. Čapek zde s velkým vhledem, ovlivněným zřejmě i psychoanalýzou, ukazuje, že největší nebezpečí pro člověka často nevychází z vnějšího světa, ale z jeho vlastního nitra.
• Hledání smyslu a klidu: Prokopova chaotická pouť je ve své podstatě existenciálním hledáním. Je to cesta od pýchy a posedlosti k pokoře a klidu. Svět moci, intrik, revolucí a vášní, kterým prochází, se ukazuje jako prázdný a destruktivní. Skutečné naplnění a smysl nachází až na samém konci, v anonymitě venkovské komunity a v příslibu prosté, obyčejné lásky. Kontrast mezi ohlušujícími explozemi Krakatitu a tichým, klidným životem na venkově je jedním z ústředních sdělení románu.
• Humanismus versus nihilismus: Ideový souboj románu se odehrává mezi Prokopovým vnitřním, byť často potlačeným, humanistickým cítěním a nihilistickou touhou po destrukci. Tuto touhu ztělesňuje zejména postava Dahmona, který hlásá zničení pro zničení samo. Prokop je jím fascinován, protože Dahmon představuje temnou, anarchistickou část jeho vlastní duše. Jeho konečné odmítnutí této cesty je vítězstvím Čapkova humanistického přesvědčení.

Motivy a symboly

• Krakatit: Ústřední, dvojsmyslný symbol. Na jedné straně je to fyzická látka, předpověď atomové energie a zbraní hromadného ničení. Je to symbol strašlivé moci, kterou věda vkládá do rukou člověka. Na druhé, metaforické úrovni, je Krakatit symbolem lidské vášně – nekontrolovatelné, výbušné síly v duši, která může být zdrojem geniální tvořivosti i strašlivé destrukce.
• Horečka a delirium: Prostupují celým románem a jsou klíčovým uměleckým prostředkem. Symbolizují Prokopův zmatený a rozervaný vnitřní stav, jeho morální dilemata a pocit viny. Horečka stírá hranice mezi tím, co je skutečné, a tím, co je pouhým snem či halucinací, a nutí čtenáře prožívat svět Prokopovýma nejistýma očima.
• Ženské postavy: Jsou to spíše symboly a projekce než plnohodnotné charaktery. Tajemná dívka v závoji (později identifikovaná jako Anči) představuje idealizovanou, čistou a nedosažitelnou lásku. Princezna Wille je symbolem smyslné, dekadentní a korumpující lásky spojené s mocí a bohatstvím. Žena na konci příběhu symbolizuje prostou, klidnou a životodárnou lásku, která přináší smíření a klid.
• Dahmon: Působí jako Mefistofeles k Prokopovu Faustovi. Je to jeho dvojník, jeho temné alter ego. Symbolizuje čistý nihilismus, anarchii a touhu po destrukci jako nejvyšší formě svobody.
• Tajemný stařeček: Objevuje se v samém závěru a funguje jako deus ex machina. Lze ho interpretovat jako symbol Boha, Osudu nebo Prokopova vlastního svědomí. Přináší rozhřešení a finální ponaučení o smyslu lidského tvoření.

4. Jazyk a styl

Jazyk a styl Krakatitu patří k vrcholům Čapkovy prozaické tvorby a jsou neoddělitelně spjaty s tématem a atmosférou románu. Dominantním uměleckým postupem je expresionismus.

Styl vyprávění je extrémně dynamický, rychlý, až filmový. Čtenář je vtažen do proudu Prokopova vědomí, které je neustále bombardováno vjemy, vzpomínkami, halucinacemi a horečnatými myšlenkami. Čapek mistrovsky využívá krátké věty, elipsy (výpustky), nedokončené myšlenky a vnitřní monology, aby navodil pocit deliria a zmatku. Vnější svět je často popsán tak, jak ho vnímá Prokop – je deformovaný, nestabilní a plný přízraků. Popisy nejsou realistické, ale subjektivní a emocionálně nabité.

Jazyk románu je nesmírně bohatý. Čapek střídá různé styly: na jedné straně používá přesnou, odbornou vědeckou terminologii, když popisuje chemické procesy, což dodává příběhu na autentičnosti. Na druhé straně se uchyluje k vysoce poetickému, lyrickému jazyku, když popisuje Prokopovy vnitřní stavy, jeho milostné touhy nebo snové vize. Tento kontrast mezi technicistním a poetickým jazykem dokonale odráží rozpolcenost hlavního hrdiny, který je zároveň vědcem i vášnivým, iracionálním člověkem. Rytmus prózy je nervní, neklidný a strhující, nutí čtenáře číst téměř bez dechu, stejně jako Prokop bez dechu prchá a hledá.

5. Kompozice a forma vyprávění

Román má jasně definovanou třídílnou strukturu, která odpovídá třem fázím Prokopovy cesty.

• První část: Funguje jako expozice a uvedení do děje. Zastihujeme Prokopa v Praze v horečnatém deliriu. Skrze útržky jeho vzpomínek a rozhovor s přítelem Tomešem se dozvídáme o existenci Krakatitu a o tom, že byl zřejmě ukraden. Prokop se vydává na venkov, kde se léčí z následků výbuchu, a jeho posedlost hledáním Tomeše a tajemné dívky se stupňuje.
• Druhá část: Tvoří jádro románu a popisuje Prokopovo putování po centrech moci. Nejprve se ocitá ve vojenské továrně v Balttinu, kde se ho snaží donutit, aby jim prozradil tajemství výroby. Poté prchá do Itálie, kde se dostává do společenství anarchistů vedených démonickým Dahmonem. V této části je Prokop konfrontován s hlavními pokušeními – mocí, bohatstvím a nihilistickou destrukcí.
• Třetí část: Představuje katastrofu a rozuzlení. Prokop, nyní v moci Dahmona, se stává svědkem a částečně i strůjcem obrovské exploze, která zničí velkou část světa. Po této katastrofě se ocitá zpět v českém venkově, vyčerpaný a zlomený. Zde potkává tajemného stařečka, který mu poskytne konečné poznání a odpuštění.

Forma vyprávění je er-forma, ale jedná se o velmi subjektivizovanou er-formu, která je téměř neustále vázána na vědomí a vnímání hlavního hrdiny. Čtenář ví jen to, co ví (nebo si myslí, že ví) Prokop. Tento narativní postup je klíčový pro vytvoření atmosféry nejistoty a pro ztotožnění čtenáře s hrdinou. Protože je Prokop nespolehlivým vnímatelem reality (kvůli horečce, únavě a vášním), stává se i čtenář nejistým ohledně toho, co je skutečné a co je jen přelud.

6. Děj

Příběh začíná v Praze, kde se potácí mladý chemik, inženýr Prokop, v horečnatém stavu. Z jeho blouznění se dozvídáme, že vynalezl neuvěřitelně silnou trhavinu, kterou pojmenoval Krakatit. Svůj objev svěřil spolužákovi a příteli Jiřímu Tomešovi, který však i s malým vzorkem látky zmizel. Prokop se v deliriu zhroutí a ujme se ho lékař, který ho pošle léčit se na venkov ke svému otci, starému doktorovi.

Po částečném zotavení se Prokop vydává hledat Tomeše. Jeho pátrání ho zavede do vojenského průmyslového komplexu Balttin, kde vládne kníže Hagen. Zde je Prokop přijat s úctou, ale brzy zjistí, že je v podstatě vězněm. Vedení továrny ví o jeho vynálezu a snaží se ho přimět, aby jim prozradil výrobní postup. Prokop se zde také zaplétá do vášnivého a destruktivního vztahu s princeznou Wille. S pomocí diplomatického zástupce se mu podaří uprchnout.

Jeho cesta pokračuje do Itálie, kde se dostává do kontaktu se skupinou anarchistů a jejich charismatickým vůdcem Dahmonem. Dahmon, který se prohlašuje za boha a vládce nad explozemi, Prokopa fascinuje. Ztělesňuje temnou a ničivou stránku jeho vlastní povahy. Dahmon odhalí, že Tomeš je v jeho moci a že Krakatit je nyní využíván k šíření chaosu. Prokop je donucen aktivovat rádiem obrovskou nálož Krakatitu, což způsobí celosvětovou katastrofu.

Po výbuchu se Prokop ocitá sám a psychicky zlomený na českém venkově. Zde potkává starého, moudrého dědečka, který mu v alegorickém rozhovoru pomůže pochopit marnost a nebezpečnost jeho vynálezu. Přesvědčí ho, že pravým smyslem tvoření není vynalézat absolutní síly, ale dělat malé, užitečné věci pro lidi. Prokop, očištěný a smířený, na svůj vzorec zapomíná a nachází příslib nového, klidného života po boku prosté dívky.

7. Hlavní postavy

Na rozdíl od Čapkových dřívějších děl jsou postavy v Krakatitu, zejména Prokop, psychologicky mnohem propracovanější.

• Inženýr Prokop: Hlavní hrdina, faustovská postava moderní doby. Je to geniální vědec, ale zároveň naivní, impulzivní a vášnivý muž. Je zmítán vnitřními protiklady: touhou po vědeckém poznání, spalující erotickou touhou, pocitem zodpovědnosti i pokušením propadnout ničivé síle. Jeho cesta je cestou utrpení, poznání a nakonec i vykoupení. Není to kladný hrdina v pravém slova smyslu; je to komplexní a chybující člověk, s nímž se čtenář může ztotožnit.
• Dahmon: Klíčová postava a Prokopův protipól. Je to jeho dvojník, stín, ztělesnění jeho nejtemnějších a nihilistických tužeb. Je charismatický, inteligentní a absolutně amorální. Hlásá evangelium destrukce a svobody bez hranic. Jejich vztah je psychologickým jádrem románu.
• Princezna Wilhelmina (Wille): Archetyp femme fatale. Je krásná, smyslná, dekadentní a zkažená. Symbolizuje pokušení moci, bohatství a nespoutané sexuality. Snaží se Prokopa ovládnout a přimět ho, aby jí sloužil.
• Jiří Tomeš: Prokopův spolužák. Je pragmatičtější a cyničtější. Jeho krádež Krakatitu odstartuje celý děj. Představuje běžnějšího, méně geniálního, ale o to bezohlednějšího vědce, který neváhá prodat nebezpečný objev tomu, kdo zaplatí nejvíc.

Přehled hlavních postav a jejich symbolický význam

8. Kontext díla

Historický kontext: Román byl napsán v roce 1924, v období tzv. „řvoucích dvacátek“. Svět se stále vzpamatovával z traumatu první světové války, která otřásla vírou v pokrok a rozum. Zkušenost s masovým nasazením chemických zbraní (yperit) je v románu jasně přítomna. Zároveň to byla doba bouřlivého rozvoje vědy, zejména na poli fyziky (první experimenty se štěpením atomu), a Čapek s velkou intuicí předjímá příchod atomového věku a jeho strašlivých dilemat.

Literární kontext: Krakatit je vrcholným příkladem českého literárního expresionismu. Tento směr, původem z Německa, kladl důraz na subjektivní prožitek, emoce, vnitřní vize a často zobrazoval svět jako deformovaný a chaotický odraz duše protagonisty. Román má mnoho společného s díly expresionistických spisovatelů i s vizuálním stylem němého expresionistického filmu (např. Kabinet doktora Caligariho).

Filozofický kontext: Jak již bylo řečeno, román je hluboce ovlivněn filozofií pragmatismu. Prokopova cesta je praktickým testem jeho vynálezu. Ukazuje se, že ačkoliv je Krakatit teoreticky fascinující, jeho praktické důsledky jsou katastrofální. Závěrečné ponaučení – „dělat malé, užitečné věci“ – je čistě pragmatické. Hodnota lidského konání se neměří jeho velikostí či genialitou, ale jeho pozitivním dopadem na život.

9. Závěr

Krakatit je jedním z nejsilnějších a nejkomplexnějších románů Karla Čapka. Představuje významný posun od jeho dřívějších, spíše společensky a politicky laděných satir k hlubinné psychologické a filozofické analýze moderního člověka. Dílo je strhujícím thrillerem, horečnatým milostným příběhem i hlubokým zamyšlením nad odpovědností, která přichází s mocí.

Čapek s geniální intuicí předpověděl nejen příchod atomového věku, ale především morální dilemata, která s ním budou spojena. Otázka odpovědnosti vědce, kterou Prokop tak bolestně řeší, se stala jednou z ústředních otázek druhé poloviny 20. století a neztrácí na aktuálnosti ani dnes, v éře genetického inženýrství, umělé inteligence a kybernetických zbraní. Krakatit je nadčasové varování, že největší síly, ať už tvůrčí, či destruktivní, se neskrývají v laboratořích, ale v nestálém a vášnivém lidském srdci. Je to mistrovský román o tom, jak těžké je ovládnout „krakatit“ v sobě samém.